Rhodos, správní středisko stejnojmenného ostrova se 40000 obyvateli, je nejvýznamnější centrum turismu ve východní Egeidě (13 500 lůžek v hotelích, avšak žádné oficiálně registrované kempy). Bylo založeno koncem 5.stol. př. n.l. Na ostrov však první Řekové přišli již v 15. stol. Usídlili se tehdy u Iálýsu v jeho severozápadní části, v sousedství osady s pravděpodobně krétským osídlením. Na Rhodu asi rovněž leželo dosud neodkryté středisko námořní říše Achchijavá, o níž se hovoří ve 14. a 13. stol. př. n.l. na chetitských nápisech z Bogazköy (její jméno bývá identifikováno s termínem Achajové, označujícím u Homéra společenství všech Řeků bojujících proti Tróji). Po pádu mykénské civilizace přicházejí na Rhodos okolo roku 1000 př.n.l. řečtí Dórové a budují zde tři městské osady, Iálýsos v oblasti osídlené již mykénskými Řeky, Kameiros na západním pobřeží o něco dále na jihu a Lindos uprostřed východního pobřeží.
Tyto tři obce vytvořily kolem roku 700 př.n.l. spolu s dórskou osadou na ostrově Kóu a s maloasijskými městy Halikarnassem (dnešní Bodrum) a Knidem tzv. dórské šestiměstí čili hexapolis. V příštích stoletích se účastnili rhodští občané zakládání řeckých osad v různých částech středomořského světa - na jižním maloasijském pobřeží, na jižní Sicílii, ba dokonce až na pobřeží dnešní Francie a Španělska. Na konci 5. stol. se pak obyvatelé Iálýsu, Kameiru a Knídu spojili k založení nové osady na severním výběžku ostrova a pojmenovali ji prostě jen Rhodos. Tím vznikl předchůdce dnešního střediska ostrova, který se během 4. stol. př.n.l. stal jedním z největších center středomořského obchodu. Jeho rozloha byla tehdy větší než rozloha dnešního města. I v období helénistickém a římském zůstalo město Rhodos významných střediskem kulturního života, soupeřícím s egyptskou Alexandrií a maloasijským Pergamem. Pěstovala se tu literatura, kvetlo zde řečnictví a vysokou úroveň mělo i výtvarné umění, zejména sochařství. Tady vzniklo kolem poloviny 1. stol. př. n.l.sousoší Láokoónta, trojského kněze, svádějícího spolu se svými syny marný boj s obrovitými hady. Dnes je vystaveno ve Vatikánském muzeu v Římě. Po staletích úpadku prožil Rhodos nový rozkvět až v letech 1306-1522 pod vládou rytířského řádu johanitů, kteří si zde vytvořili mocné, hospodářsky i politicky silné středisko. Středověké město plně využilo starověkého systému pravoúhlých ulic, soustředilo se přitom do blízkosti přístavu a uzavřelo hradbami. Po tureckém záboru (1522) museli Řekové vlastní opevněné město opustit, jeho západní část byla osídlena Turky, menší, východní část zůstala vyhrazena židům. Tureckého jha se ostrov zbavil v r. 1912. Do r. 1947 patřil však s Dodekanésem Italům, teprve pak byl připojen k Řecku.

Prohlídka Rhodu zpravidla začíná u jachetního přistanu Mandraki, který leží severozápadně od hlavního obchodního přístavu. Oba odděluje dlouhé molo, na jehož severním konci je pevnůstka sv. Mikuláše (Ajios Nikolaos - 1) z 15. stol. Jižně odtud stojí tři restaurované větrné mlýny bez lopat (2) a úzký vjezd do přístavu Mandraki střeží dva bronzoví jeleni (3). Zde někde stál proslulý kolos rhodský, bronzová socha boha Hélia, postavená v rhodském přístavu v r. 290 př. n.l. a pokládaná za jeden ze sedmi divů světa - měřila téměř 30 m. Zřítila se však již za zemětřesení v r. 225 př. n.l. Po osm století ležela ve vodě, nedotčena pověrčivými obyvateli Rhodu. Teprve v r. 653 ji odvezli Saracéni a údajně prodali do Tyru židovskému překupníkovi. Na nábřeží postavu Mandraki je dále velká tržnice (Nea agora - 4), pravoslavný chrám (Evanjelismos - 5) a různé veřejné budovy, vše postaveno ve 20. a 30. letech tohoto stol. za italské vlády v historizujících slozích.
Do Starého města, obemknutého mohutnými hradbami s několika věžemi a sedmi historickými branami, se vstupuje obvykle od dnešního náměstí Platin Elevtherias (nám.Svobody - 6) novou bránou, proraženou do městských zdí při konci přístavu Mandraki. Hned za hradbami jsou na levé straně skromné zbytky Afroditina chrámu (7) ze 3. stol. př.n.l., další část ulice je však již pozdně středověká, s restaurovanými paláci z doby vlády johanitů. Ulice ústí na malé náměstí, jehož západní průčelí vyplňuje někdejší johanitský hospitál (ubytovna a nemocnice), postavený ve druhé polovině 15.století. Dnes je v něm archeologické muzeum (8). V přilehlých místnostech je bohatá expozice antických památek, zejména řecké plastiky. Mezi nimi se těší největší pozornosti mramorová soška klečící Afrodity z 1. století př.n.l. vedle další Afrodity ze 3.století př.n.l.,zvané Cudná. Zajímavá je i výstavka keramiky a jiných drobnějších památek.
Od muzea doleva lze stoupat vzhůru ulicí Rytířů (Odos Ippoton), nemající obdoby. Rytíři řádu johanitů byli rozděleni podle svého mateřského jazyka do sedmi skupin a každá z nich měla vlastní rezidenci. Ty všechny stály při ulici Rytířů nebo v jejím bezprostředním okolí a většinou se zachovaly, třeba v restaurované podobě. Z horního konce ulice odbočuje ulička, která vede ke vchodu do Paláce velmistrů (9), stojícího na nejvyšším místě tzv. Collachia, jež bylo jádrem johanitského Rhodu. Dnešní podoba paláce není původní, vznikla teprve v letech 1939-1943, za italské nadvlády na Rhodu, podle starých obrazů budovy. Uvnitř jsou soustředěny nejrůznější historické památky od antických nálezů až po renesanční nábytek. Z oken je krásný výhled na město i na moře. Z nádvoří paláce lze každodenně v 15 hodin podniknout procházku po hradbách z 15.-16. století.
Mětstké hradby byly rozděleny do 7, později 8 sektorů, každý z nich hájili příslušníci jedné národnosti (Španělé byli později rozděleni na Kastilce a Aragonce). Byl to sektor německý (od brány Amboise [10]- po baštu sv. Jiří [11]), auverňský, obsazený rytíři z krajiny Auvergne ve střední Francii (až po Španělskou věž [12]), aragonský (po věž panny Marie [13] s bránou sv. Athanasia [14]), anglický po bránu sv. Jana [15]), provensálský, obsazený rytíři z Provence v jižní Francii (po Italskou baštu [16]), italský (po bránu sv. Kateřiny [18]), kastilský (přes Přístavní bránu [19], bránu Arnaldo [20] a bránu u arsenálu [21] až po bránu sv. Pavla [22]) a francouzský (přes věž sv. Petra [22b] až po bránu Amboise [10]).
Přes tzv. Dělovou bránu [23] se lze dostat až do Turecké čtvrti. Podél hodinové věže [25] se přichází k Sulejmanově mešitě [26] z r. 1522, naproti je Turecká knihovna [27] s expozicí ilustrovaných rukopisů, v uličce k západu pak medresa Kurmale [28], turecká adaptace byzantského klášterního kostela. Od Sulejmanovy mešity na východ vede cesta po Sokratově ulici (Odos Sokratus), lemované desítkami kavárniček a obchůdků, a podél Agovy džámie (Aga Cami - 29) až na Hippokratovo náměstí (Platia Ippokratus - 30) se směsicí johanitských a tureckých architektonických prvků. Jižním směrem vede odtud Pythagorova ulice (Odos Pythagora) k mešitě paši Ibrahima [31]. Na západ od ní stojí turecká kašna, za kterou se ve spleti křivolakých uliček nachází desítka mešit a džámií, zatímco východním směrem od Pythagorovy ulice se rozkládá někdejší židovská čtvrť.
Severním směrem lze dojít až k Pindarově ulici se zajímavými stavbami z johanitského období (arcibiskupský palác - 33, kašna, zbytky gotického chrámu Panny Marie - 34, hospitál sv.Kateřiny [35] s gotickou klenbou). Na konci této ulice vede brána sv.Kateřiny, za kterou najdeme již jednou zmiňované náměstí Svobody... Nedaleko odtud je autobusové nádraží [36]. Z nádraží lze jet autobusem na někdejší rhodskou Akropoli na jihozápadním okraji města. Je tu zajímavý rozhled a mimi to také stadion [37] a malé divadlo [38] ze 2.století př.n.l. Z trosek Apollonova chrámu tu byla ještě vztyčena trojice sloupů.